
Dívka, jež se vekřtila ve jméno Tailanka
jak jemný písek do kůže dětské hrudi,
zná domácí metafysiku v bytě kruhů a hvězd,
v bytě, v jehož předsíni je střelnice,
v bytě, jenž dokáže uvěznit a
spočítat zbylé dny života
na prstech jedné ruky.
Zamkne se, nechá klíč v zámku,
dokud neodemkne, není.
Jde nahá, jen ve střevících,
oděna krajinou bez lidí,
plna barevné pohlavnosti,
filosofie čistého buď - anebo;
pak potká zmiji africkou,
pomazlí se s ní na cestě,
od žádného druhu není pár,
i zmije chce lásku,
po stehně smí stoupat,
pojď do mé tmy, zve dívka,
v zátoce ženství zmije se uhnízdí
jak kožený ostroh, jenž se tiskne k něžným pudům,
až se jí lístečky suché kůže vzpřímí;
v tom skutku je oblost želvího krunýře,
přirážení poníka, klisnin jazyk,
polibek kapří, fretčí mrštnost,
vážka u bradavky tygřice,
teplo v kraví srsti, tantra divizny,
protřelý půvab rákosu,
vášeň vlhkého jílu,
zralá vůně ústřice,
a pak se umyje,
oblékne se, odemkne,
tam je ten právní stát,
útrpek…
10. 6. 2003
Josef Musil