Napsali o nás v Táborském deníku:
Možná jsem v pohodě, možná
Zítra bude 1. máj a s ním se obyčejně v našich krajích zvedá jednodenní vlna máchovského "večerní máj, byl lásky čas", aniž většinou lidé, kteří tento verš s láskyplně tetičkovským povzdechem citují, vědí, že Máj je značně temná skladba. Zrovna jako nitro jejího autora. A tak jsem se rozhodl, že v Táboře najdu podobně laděného básníka, kterého představím. Objevil jsem ho na nových táborských webových stránkách Tabor.czin.eu. Do pseudonymu Elizabeta Uršula Kocourková se tam zahalila básnířka Eva Korbelová, pro kterou se Tábor stal jedním z básnických inspiračních zdrojů, nikoli však optimistickým.
"Během dospívání mě sužovala existenciální deprese, která pramenila hlavně z tohoto města," svěřuje se básnířka. "Ničila mě maloměstská uzavřenost obyvatel; každý se s každým zná, jeden hodnotí druhého a vidí mu až do talíře. Kdykoliv jsem z Tábora odjela do Prahy a vešla na 'Hlaváku' do metra, zhluboka jsem si oddychla a byla jsem konečně happy. Tvůrčí psaní přišlo ve třinácti. Začínala jsem prózou. Do velkého sešitu jsem barevnými kuličkovými fixy psala souběžně dva odlišné příběhy. Jeden na pravé stránky, druhý na levé. Na pravých stránkách jsem rozvíjela sci-fi o návštěvě mimozemské civilizace a na levých horor Mámení bažin. Sci-fi jsem nedokončila; navázala jsem hororovým příběhem ze starého Španělska. Mámení bažin se mi dokončit podařilo. Nedávno jsem si ho přečetla a znovu mě zaujalo. Příběh pojednává o ďáblu sídlícím v bažinách, do nichž se během dvou staletí ponořují různí lidé s odlišnými osudy, aby se jim splnila jejich přání: získání lásky, bohatství, ovládnutí černé magie. Ďáblova energie je však vždycky semele. Dříve mě černá magie fascinovala, dnes už k ní zastávám neutrální vztah. Od dětství hodně čtu, ale nikdy jsem neměla literární ambice. Moje psaní, zvláště poezie, sloužilo jako ventil k uvolnění vnitřního přetlaku," říká Eva.
Dalšími ventily byly sport, alkohol a sex. Byla vnitřně velmi nespokojená, a proto se záměrně vystavovala krajním situacím a prožitkům, aby si ohmatala svoje hraniční možnosti. Poetické zápisky, v nichž se tohle všechno odráželo, používala jako prostředek sebepoznání i autoterapie. Nakonec opustila formu verše a prostými zápisy zachycovala své vnitřní i vnější konflikty. "Postupně jsem si je všechny vyřešila a potřeba intimních zápisů zmizela. Přispěl k tomu i fakt, že jsem se odstěhovala z Tábora. Dnes, když potřebuji vyřešit nějaký problém, vyložím si tarotové karty. Na dnešní den vyšla Královna holí. Pořád je ale pro mě podnětné číst původní zápisky, abych se upomínala, jaké jsem měla problémy, jak k nim docházelo a jak jsem je řešila."
Kromě jedné básně na Tabor.czin.eu zatím Eva Korbelová ještě nikde nepublikovala. "Básně jsem tvořila během let 1992 až '99. Jaroslav Ptáček, redaktor webových stránek, některé moje texty zná a oslovil mě, abych svou tvorbu začala publikovat. Uvědomila jsem si, že už jsem vnitřně daleko od pocitů, které mě k psaní poezie přivedly. Dnes už na mě moje tehdejší verše působí jako odraz duše člověka, který je duchovně úplně jinde, než jsem já, a proto jsem se rozhodla, že texty mohu postupně zveřejňovat. Zatím jsem pod pseudonymem uvedla báseň Možná jsem v pohodě, možná."
"Během dospívání mě sužovala existenciální deprese, která pramenila hlavně z tohoto města," svěřuje se básnířka. "Ničila mě maloměstská uzavřenost obyvatel; každý se s každým zná, jeden hodnotí druhého a vidí mu až do talíře. Kdykoliv jsem z Tábora odjela do Prahy a vešla na 'Hlaváku' do metra, zhluboka jsem si oddychla a byla jsem konečně happy. Tvůrčí psaní přišlo ve třinácti. Začínala jsem prózou. Do velkého sešitu jsem barevnými kuličkovými fixy psala souběžně dva odlišné příběhy. Jeden na pravé stránky, druhý na levé. Na pravých stránkách jsem rozvíjela sci-fi o návštěvě mimozemské civilizace a na levých horor Mámení bažin. Sci-fi jsem nedokončila; navázala jsem hororovým příběhem ze starého Španělska. Mámení bažin se mi dokončit podařilo. Nedávno jsem si ho přečetla a znovu mě zaujalo. Příběh pojednává o ďáblu sídlícím v bažinách, do nichž se během dvou staletí ponořují různí lidé s odlišnými osudy, aby se jim splnila jejich přání: získání lásky, bohatství, ovládnutí černé magie. Ďáblova energie je však vždycky semele. Dříve mě černá magie fascinovala, dnes už k ní zastávám neutrální vztah. Od dětství hodně čtu, ale nikdy jsem neměla literární ambice. Moje psaní, zvláště poezie, sloužilo jako ventil k uvolnění vnitřního přetlaku," říká Eva.
Dalšími ventily byly sport, alkohol a sex. Byla vnitřně velmi nespokojená, a proto se záměrně vystavovala krajním situacím a prožitkům, aby si ohmatala svoje hraniční možnosti. Poetické zápisky, v nichž se tohle všechno odráželo, používala jako prostředek sebepoznání i autoterapie. Nakonec opustila formu verše a prostými zápisy zachycovala své vnitřní i vnější konflikty. "Postupně jsem si je všechny vyřešila a potřeba intimních zápisů zmizela. Přispěl k tomu i fakt, že jsem se odstěhovala z Tábora. Dnes, když potřebuji vyřešit nějaký problém, vyložím si tarotové karty. Na dnešní den vyšla Královna holí. Pořád je ale pro mě podnětné číst původní zápisky, abych se upomínala, jaké jsem měla problémy, jak k nim docházelo a jak jsem je řešila."
Kromě jedné básně na Tabor.czin.eu zatím Eva Korbelová ještě nikde nepublikovala. "Básně jsem tvořila během let 1992 až '99. Jaroslav Ptáček, redaktor webových stránek, některé moje texty zná a oslovil mě, abych svou tvorbu začala publikovat. Uvědomila jsem si, že už jsem vnitřně daleko od pocitů, které mě k psaní poezie přivedly. Dnes už na mě moje tehdejší verše působí jako odraz duše člověka, který je duchovně úplně jinde, než jsem já, a proto jsem se rozhodla, že texty mohu postupně zveřejňovat. Zatím jsem pod pseudonymem uvedla báseň Možná jsem v pohodě, možná."
Josef Musil
Táborský deník, vyšlo 30. dubna 2007
Převzato s povolením šéfredaktorky Táborského Deníku Aleny Šatrové