Napsali o nás v Táborském deníku:
Rychlý výslech
Josef Musil:
1. Jaký je váš největší životní trapas? ----
Třeba: Jednoho lednového rána 1991, ještě za tmy, jsem šel se svou kolegyní do práce. Odskočil jsem si do trafiky a s nosem zabořeným do novin jsem se pak ke kolegyni připojil. Při rychlé četbě jsem jí barvitě líčil své zážitky z autoškoly: jak jsem si před první jízdou zamotal ruce do bezpečnostního pásu tak, že jsem nedosáhl na volant, jak jsem couval do zavřené garáže, jak jsem pod Černými mosty jel v protisměru, jak jsem chtěl před spořitelnou zastavit na okraji chodníku, ale nechtěně jsem dupl na plyn. Najednou úkosem vidím, že člověk, který šel vedle mě, utíká pryč. Byla to nějaká starší obézní paní. Zvedl jsem oči od novin - moje kolegyně kráčela pět metrů přede mnou.
2. Vzpomínáte na své první rande? Jaké bylo? ----
Odehrálo se v páté třídě, když jsem s dotyčnou šel ze školy. Drobný nedostatek byl snad jen v tom, že jsem jí neřekl, že s ní chodím. Takto jsem chodil v následujících letech s mnoha děvčaty a ušetřil zklamání sobě i jim.
3. Co obdivujete u svého partnera? ----
Že za mne dělá všechny věci, které si nezadaný muž musí obstarávat sám anebo za pomoci maminky.
4. Co děláte, když nic neděláte? ----
Sním. Snění v bdělém stavu zahrnuje většinu mého volného času a mnohdy mu samovolně propadám, když jdu chodníku. Potom uskakuji před jedoucími auty nevěda, jak jsem se octl na vozovce.
5. Kdy jste se poprvé "dotkli" své profese? ----
V sedmé nebo osmé třídě jsem psal legrační povídky na svého češtináře. Nejen že se nezlobil, dokonce mi je dovoloval číst před celou třídou.
6. Kterou vlastnost nemáte na sobě rád? ----
Pominu-li nectnost, že když se v příjemné společnosti dostanu ke slovu, mluvím zpravidla přes míru, téměř mi schází schopnost pamatovat si tváře lidí. Člověka, kterého často zdravím v domě u výtahu, nepoznávám, když ho po chvíli potkám na zastávce; lékařka pro mne ztrácí svou tvář, když mne míjí v civilních šatech na chodníku atd. Kdykoliv vycházím z bytu, opravdu mám trému, zda poznám a pozdravím kolemjdoucí, kteří to ode mne právem očekávají. Dopadá to tak, že nezřídka zdravím lidi, kteří mne neznají, a nezdravím ty, jež bych měl, přičemž na ně ale předtím zpytavě civím. Kdosi mi řekl, že normální člověk si prý běžně pamatuje 30 tisíc tváří. Já už ale ani nevím, jak vypadal ten, kdo mne takto poučil…
7. Co vás naposledy naštvalo? ----
Loni jeden nádražák, který se mnou ráno vystupoval z vlaku. Celou cestu jsem prospal, v Budějovicích chci vystoupit, šmátrám v rozespalosti po páce u dveří, není tam! Zoufale jsem se otočil a nádražák za mnou začal řvát, že v Jože Plečniku se mačká tlačítko, že to mám napsaný na dveřích, že mám nosit bílou hůl, když jsem slepej, a jestli slepej nejsem, mám si s sebou brát brožurku Jak cestovat ve vlaku, a že čumím jako machr, ale - a řekl dvě stejná vulgární slova. To už jsme stáli na nástupišti, on stále vyřvával, já mu výhružně řekl, jestli to náhodou nepřehání, on se obklopil dalšími nádražáky a já kvapně odešel, protože mě čekala frekvence v rozhlase a potřeboval jsem mít všechny zuby.
8. Jaký je váš dosud nesplněný sen? ----
Abych byl úspěšným skladatelem bavorských lidových písní a aby mě v mnichovském rádiu hráli od rána do večera.
9. Kdy jste byl na sebe nejvíce pyšný? ----
Patnáctého července 1986. Už ale nevím, kvůli čemu to bylo.
10. Na co se letos těšíte? ----
Až tenhle rozhovor vyjde a čtenáři nad ním bezradně zakroutí hlavou. Vlastně nade mnou.
Převzato s povolením šéfredaktorky Táborského Deníku Aleny Šatrové