
"Pane Wimmer, tady v Alenině Lhotě se nic neděje." - "Ono je to trošku jinak, než říkáte. Tady přece byl ten kníže Vladimír, co vyžadoval právo první noci…" - "Tohle že se tu dělo? - "A nejen to. Tamhle v těch místech stával zámeček a v jeho sklepení byl uvězněn pravý majitel. Uvěznil ho tam zlotřilý komorník, který se zmocnil jeho majetku." - "Vážně? Ale, pane Wimmer, to nic není. Tady se stalo ještě tohle a tohle, a já vás musím zavést tamhle za sousedem, ten toho zná ještě víc!"
Zkušené oči, které předtím studovaly v archivech vše o Alenině Lhotě, si vybraly právě tohoto vesničana mezi mnoha jinými. Mají cvik 60 let stálé praxe, během nichž světlo světa spatřily desítky tisíc pověstí. A už ve světnici voní kafíčko, další sousedé přicházejí vyprávět a Jaroslav Wimmer podvědomě selektuje: To ano, to ne. Poblíž sedí jeho manželka Stanislava Wimmerová. Je mu stálou oporou a výlet pomohla zorganizovat.
Zkušené oči, které předtím studovaly v archivech vše o Alenině Lhotě, si vybraly právě tohoto vesničana mezi mnoha jinými. Mají cvik 60 let stálé praxe, během nichž světlo světa spatřily desítky tisíc pověstí. A už ve světnici voní kafíčko, další sousedé přicházejí vyprávět a Jaroslav Wimmer podvědomě selektuje: To ano, to ne. Poblíž sedí jeho manželka Stanislava Wimmerová. Je mu stálou oporou a výlet pomohla zorganizovat.
Pak domů do Broučkovy Lhoty a brzy spát. O čtvrté hodině ranní zasedá spisovatel k psacímu stolu. Miluje předjitřní chvíle, kterým se staročesky říkávalo brlení: tma se trhá, ale slunce si ještě hoví v peřinkách za horizontem. Postavy z legend téměř hmatatelně ožívají v oroseném dechu usínající noci. Vtom problesknou hřejivé oranžové paprsky, načež se vyloupne oblina slunce. Osvítí kopec Na Beránku u Hlasiva, kde bývalo shromaždiště husitů. Jaroslav Wimmer na něj z faustovny, jak říká své pracovně, dobře vidí. V duchu děkuje, že se dožil nového dne a s perem v ruce splnil další část svého celoživotního úkolu. Nyní, po vydání knihy Pověsti z Táborska, sepisuje Pověsti zapomenutých hrádků jižních Čech. Mnoho jeho novinových článků visí zarámovaných v domácnostech čtenářů, jimž díky svému bádání osvětlil leccos z jejich rodové minulosti, a několik pověstí dokonce pomohlo vyřešit soudní spor.
Na počátku bylo loutkové divadlo, večery a noci strávené nad divadelními zápisy a hrami, vlastní psaní, zájem o historii, turistika - cesta lesem a najednou kostel. Proč? Nikdo neví. Monumentální sousoší u Nymburka. Proč? V archivech schází vysvětlení. "Proto jsem se začal zajímat o historické drby. Tím jsem ale odhalil spoustu skutečných pověstí, které by se jinak nenávratně ztratily. Nejprve jsem studoval dějiny šlechtických rodů. Prolínají s obecnými pověstmi, a u nich jsem celoživotně zakotvil. Pověst je královna poetiky, má přísné zákony. Hranice mezi ní a pohádkou je velice tenká; hlubokému studiu pověstí se badatel musí věnovat dlouhá léta, aby dokázal seškrábat náplavy vzniklé lidovým podáním a dostal se až k reálnému základu."
Opravdu na všechny ty skřítky věříte? "Na pověsti se nesmíme dívat dnešníma očima," vysvětluje Jaroslav Wimmer. "Jejich zlatá éra probíhala v 17. a 18. století. Technické a vědecké poznatky byly z dnešního hlediska minimální, ale lidé toužili poznat příčinu určitých jevů. Proč se tvoří víry na vodě? Práce vodníka! Naši předci si jeho existenci zdůvodnili pomocí bible, zdroje tehdejšího vědění. Jak známo, Bůh se rozhněval na skupinu andělů, kteří ho neposlouchali, a sházel je s Nebe. Lidé však domýšleli důsledky a došli k názoru, že andělé padali na zem. Ti, kteří žbluňkli do vody, existují dál jako vodníci. V lesích se uchytili diví muži a lesní žínky. A z těch, kteří zahučeli do hlubin a jam, vznikli čerti. Podle našich předků to bylo naprosto logické."
Na počátku bylo loutkové divadlo, večery a noci strávené nad divadelními zápisy a hrami, vlastní psaní, zájem o historii, turistika - cesta lesem a najednou kostel. Proč? Nikdo neví. Monumentální sousoší u Nymburka. Proč? V archivech schází vysvětlení. "Proto jsem se začal zajímat o historické drby. Tím jsem ale odhalil spoustu skutečných pověstí, které by se jinak nenávratně ztratily. Nejprve jsem studoval dějiny šlechtických rodů. Prolínají s obecnými pověstmi, a u nich jsem celoživotně zakotvil. Pověst je královna poetiky, má přísné zákony. Hranice mezi ní a pohádkou je velice tenká; hlubokému studiu pověstí se badatel musí věnovat dlouhá léta, aby dokázal seškrábat náplavy vzniklé lidovým podáním a dostal se až k reálnému základu."
Opravdu na všechny ty skřítky věříte? "Na pověsti se nesmíme dívat dnešníma očima," vysvětluje Jaroslav Wimmer. "Jejich zlatá éra probíhala v 17. a 18. století. Technické a vědecké poznatky byly z dnešního hlediska minimální, ale lidé toužili poznat příčinu určitých jevů. Proč se tvoří víry na vodě? Práce vodníka! Naši předci si jeho existenci zdůvodnili pomocí bible, zdroje tehdejšího vědění. Jak známo, Bůh se rozhněval na skupinu andělů, kteří ho neposlouchali, a sházel je s Nebe. Lidé však domýšleli důsledky a došli k názoru, že andělé padali na zem. Ti, kteří žbluňkli do vody, existují dál jako vodníci. V lesích se uchytili diví muži a lesní žínky. A z těch, kteří zahučeli do hlubin a jam, vznikli čerti. Podle našich předků to bylo naprosto logické."
Josef Musil