
17. listopadu 2007 se na Václavském náměstí v Praze sejdou v 16:00 občané, kteří požadují referendum o radaru armády USA. Toto není již jen o politice, toto je o zájmech občanů nejen České republiky.
Demokracie, řec = vláda lidu; systém institucí dělby a delegace moci, forma vlády.
(Slovník cizích slov pro nové století, Dialog 2005)
Kde kdo se dnes ohání demokracií. Říkáme, že máme demokracii, ale demokracii často zaměňujeme ve svém významu se svobodou až anarchií. Demokracie není svoboda pro všechny. Demokracie je systém, který uspokojuje většinu. Je to vláda většiny nad menšinou. Opakem je totalita, protože ta je vládou menšiny nad většinou. Položíme-li si otázku, jestli je demokratický způsob vlády dobrý, tak o tom můžeme pochybovat (může se stát, že kvantita vládne nad kvalitou), ale musíme si přiznat, že je to zatím nejlepší způsob vlády, který známe.
Je otázkou, jestli by byla lepší forma vlády pomocí přímé demokracie a nebo jestli je lepší systém stávající t.z. zastupitelská demokracie. Je otázkou, zda-li by se systém přímé demokracie (každý člověk by se mohl ke všemu vyjadřovat přímo pomocí referend) příliš neprodražil. Osobně jsem zastáncem demokracie zastupitelské, ale nepovažuji systém v ČR za zastupitelskou demokracii, ale za totalitu, která je oděna do hávu "rádoby - demokracie".
Poslanec, senátor, radní, zastupitel. To jsou lidé, kteří nás zastupují, kteří slouží lidu, občanům resp. voličům (ne každý občan je totiž volič). Ovšem je tomu skutečně tak? NENÍ! Jistěže není. jak jinak si potom vysvětlovat to, že politik odmítne občana či novináře větou: "Bez komentáře..." Jak je možné, že politik nekomunikuje s občanem, ba co víc, nemá ani toliko slušnosti odpovědět na dopis občana - voliče. Jak je možné, že naši politici nerespektují dvě třetiny občanů ČR, kteří si nepřejí americký radar v naší republice. Toto nerespektování vůle lidu zapříčiňuje to, že se osmnáct let po sametové revoluci stává to, že se politici naší země svou svou ignorací k voličům stávají politiky totalitního režimu, protože nám ukazují vládu menšiny nad většinou, vlády respektující pouze zájem několika občanů a ignorující názor většiny.
Tato situace nahrává skupinám krajní pravice (některé frakce hnutí skinheads, neonacisté) a krajní levice (anarchisté a komunisté). Je třeba tyto skupiny nepodceňovat, protože dnes to nejsou jen partičky puberťáků, ale dobře organizované skupiny. Je třeba nedopustit, aby tyto skupiny měly prostor v demokratickém státě. Je třeba si uvědomovat, že Hitler hledal podporu právě ve skupinách občanů, kteří mají menší inteligenci - mezi opilci v pivnicích. A dnes dobře víme, jak to tenkrát dopadlo a jaký to mělo dopad na politiku a ekonomiku celé Evropy. Média v ČR informují hlavně o těchto skupinách, které chtějí demonstrovat a "rvát se" a "dělat bordel" v ulicích Prahy. Ve stínu těchto extremistů zůstávají skupiny lidí, kteří chtějí slušnou a nenásilnou formou demonstrovat svou nespokojenost se stavem politické scény v ČR a taktéž chtěji demonstrovat proti radaru a proti přítomnosti armády USA.
Vyjadřuji souhlas téměř se vším, co zde napsal Roman. Pravda je, že zaměstnanec může odejít do jiné práce, do jiného zaměstnání. Ale! Ono to vždy dobře nejde. Pokud je člověk vysokoškolák, tak pracuje za 10 - 12 tisíc čistého (e.c. v soc. oblasti a v neziskovém sektoru - takže lidé, kteří pomáhají lidem). Lidé mající nižší vzdělání a lidé starší jsou na tom o mnohem hůře. Ve většině větších měst je za práci min. mzda - myšleno práci ve větších podnicích. A je to tak, že když si budete stěžovat na porušování Zákoníku práce, na šikanu etc., tak vám řeknou, že můžete jít, protože vědí, že na Úřadě práce vždy najdou další nahraditelné "roboty" na pásovou výrobu, Člověk se však nenarodil aby otročil v práci. Myslím si, že každému, kdo je vyhozen z práce, dojde to, že vlastně nepotřebuje všechny ty "blbosti", které vidí v reklamách. Člověk potřebuje střechu nad hlavou, lásku, pocit svobody, soc. kontakty, mít co k jídlu. Jelikož jsem před lety měl docela dost peněz, tak sám vím, že jsem je dost zbytečně utrácel a za dost zbytečné věci. Dnes mám mnohem méně financí, ale ve skutečnosti mám mnohem více - svobodu a pocit, že dělám něco, co má smysl, že dělám něco pro lidi. A to je, myslím si, mnohem důležitější.
Jaroslav D. Ptáček