Probuzení je pojem poměrně často užívaný těmi, kdo kráčí po duchovní cestě. Dnes je velmi populární také mezi příznivci širokého proudu new age nebo zájemci o duchovní práci na sobě obecně, protože je to pojem skutečně užitečný. Kořeny tohoto pojmu jsou bezesporu v buddhismu, v indickém slovu "budhi" (probudit, porozumět). Proto také Buddha, jako Probuzený. Kdybychom chtěli buddhismus počeštit, mohli bychom mu říkat probuzenismus, a bylo by to poměrně výstižné, protože probuzení je ústřední ideou buddhismu.
Buddhistické probuzení je odvozeno od Buddhova úsilí o poznání pravdy. Svou dlouhou pouť konečně završil v meditaci pod stromem, kterému se od té doby také říká strom probuzení. Buddha konečně došel poznání, o které usiloval dlouhou dobu, a pak, na základě tohoto poznání, zformuloval svou nauku, kterou předal svým žákům. Jádrem této nauky je způsob života a praxe, kterou Buddhovi žáci mohou už snadnějším způsobem dojít probuzení.
Probuzení v buddhistickém pojetí je skutečně míněno jako probuzení běžného jazyka, které vyjadřuje probuzení ze sna, tedy změnu ze spánku do stavu aktivního vědomí. Buddhismus hovoří o samsáře, což je koloběh znovuzrozování, kterému podléhá každý člověk, a tato samsára je právě jako sen, který nevědomý člověk bere jako realitu, podobně jako ve spánku, když sníme, nejsme schopni si uvědomit, že sníme. Zde je jen na místě upřesnění, že ve skutečnosti analogie spánek a bdění není vlastně správná, protože se jedná o dvě stejně důležité činnosti organismu, a obě dvě jsou harmonické, na rozdíl od procesu probouzení, které je z hlediska organismu chaotické.
Probuzení podle buddhismu je vnitřní pochopení skutečné reality a změna stavu mysli, která umožňuje právě probudit se ze samsáry, tím přetnout řetězec karmy (následků příčin) a koloběhu znovuzrozování. Význam a podstata buddhistického probuzení jsou chápány velmi odlišně podle té či oné tradice, ale théraváda, mahajána i vadžrajána mají společnou úctu k probuzení jako takovému, a společně je chápou jako zcela zásadní pro duchovní cestu člověka.
Podíváme-li se do kultury, která je našemu prostředí blíž, tedy křesťanství, najdeme tam něco velmi podobného pojmu probuzení - osvícení. Křesťanské osvícení je odlišné v tom, že člověka musí něco nějak osvítit, zpravidla se tím chápe Bůh nebo Duch svatý. Znamená to, že člověk je od Boha oddělený, a v důsledku vnitřních změn, své činnosti nebo milosti boží ho Bůh osvěcuje. Člověk je tedy odkázán na vnější zdroj světla, tedy poznání, zatímco v buddhismu je probuzení otázkou jeho úsilí a správné volby duchovní praxe.
Pro nás ale tyto rozdíly nejsou až tak důležité. Mnohem důležitější je připomenout si, že v každém náboženství a duchovním směru je neodmyslitelně přítomno něco jako probuzení nebo osvícení. Protože praktický účel náboženství je změna člověka! Člověk se má a musí změnit, podívat se na sebe z nové perspektivy, spatřit své nedostatky a chyby a špatné vlastnosti, a rozhodnout se, že se bude chovat jinak, lépe, že se stane lepším člověkem. Různé náboženské směry používají různé metody k tomu, aby člověku umožnily a zprostředkovaly tuto změnu, a vytváří svou praxi v podobě nejrůznějších rituálů a obřadů, aby navodily vhodnou atmosféru, uvedly člověka do tranzického a extatického stavu meditací, modlitbou, džapováním, tancem, bubnováním, klaněním, sexem, celibátem, přejídáním, půstem, atd., těch forem je skutečně mnoho.
Extatický stav, tedy stav extáze, je mocným nástrojem změny člověka. Ať už k němu vede jakýkoliv druh činnosti, výsledkem je uvolnění racionální složky vnímání, člověk zanechá kritický rozum stát a soustředí se na smyslový prožitek. Pokud ten či onen náboženský systém dokáže s tímto procesem dobře pracovat, má klíč k proměně člověka, a je v zásadě druhořadé, jestli pak říká, že člověk byl probuzen, osvícen, znovuzrozen, realizován, uskutečněn, zasvěcen, atd. Podstatné je, zda u člověka došlo skutečně ke změně vnímání, zda momentální změna vnímání formou prožitku bude mít následek přístupu k životu, a jestli tento změněný přístup k životu bude dlouhodobý anebo dokonce jestli je už trvalý, to znamená, že došlo k trvalé a kompletní přeměně osobnosti.
Nikolas Kazantzakis ve své knize Hlášení El Grecovi popisuje návštěvu katolického kněze v klášteře dervišů. Co na vyprávění velmi oceňuji, je popsaná moudrost kněze i muslimských dervišů; obě strany jsou schopny připustit, že pouze jdou po odlišných cestách k společnému cíli: "Byli jsme tak štastní na nádvoří tohoto muslimského kláštera, že jsme nebyli s to odejít. Z okolních cel vyšli ostatní mniši [dervišové]. Mladší byli bledí a oči jim žhnuly, jako kdyby zoufale hledali Boha. Staříci s červenými tvářemi ho již asi objevili, protože jejich oči byly plné světla. Obklopili nás. Někteří vyňali z koženého opasku růženec a pokojně ho probírali dívajíce se se zájmem na křesťanského mnicha. "Jaké to štěstí!" šeptal abbé. "Jak i zde, za všemi těmito obličeji, září tvář Boha!"
Jak dojde člověk k poznání, že jsou různé cesty ale nejspíš jen jeden společný cíl? Jak dojde pak na tom základě k opravdové vnitřní toleranci? Bezesporu úsilím, prací na sobě, rozvažováním, kontaktem s druhými lidmi, tím, že konfrontuje své vlastní postoje, předsudky, názory a stanoviska, a že je ochoten je měnit. Každá významná zkušenost, která člověkem zacloumá a přiměje ho k posunu a změně, je větší či menší probuzení. Bez těchto probuzení je člověk jako stojatá voda. Kalí se a zahnívá. Bez probuzení člověk spí v nevědomosti.
V dnešní době je síla Máji, mýtické iluze, skutečně veliká. Člověk je lákán tolika lákadly, z nichž každý si činí nárok na jeho čas. A moderní člověk říká - nemám čas, mám mnoho práce a povinností. A je to pravda, je opravdu mnoho způsobů, jak investovat svých 16 hodin denně, pokud si 8 hodin vyhradím na spánek. Práce, kariéra, povinnosti, rodina, a kolotoč se točí.
Kolotoč se točí a já nemám čas se zastavit a zamyslet se třeba nad tím, jak vlastně těch svých 16 hodin trávím, jestli vlastně vůbec chci dělat to či ono. Dělám to mechanicky, jako naučená opice opakuje své triky. Nemám čas se zastavit, pobýt jen tak v klidu sám se sebou, se svým srdcem, se svým svědomím. Nemám čas se na chvíli probudit a porozhlédnout. A proto navzdory té své vytíženosti a zaměstnanosti z duchovního hlediska - spím. Nejen že nedokážu dojít probuzení, abych přetnul samsáru, koloběh znovuzrozování, jak o něm hovoří buddhismus, ale nedokážu se ani probudit, abych byl tím, kým jsem, kým bych mohl být, kdybych jen trochu chtěl.
Mějme na paměti, že alfou a omegou každého náboženství a každé duchovní cesty je probuzení z nevědomosti, přesah člověka od svého malého já k druhým, zkrátka změna vnímání světa a chování se k světu. Není třeba hledat finální mystické probuzení, není třeba za ním cestovat do Indie, Tibetu nebo mezi americké indiány, není třeba hledat gurua nebo charismatického vůdce. Ale je třeba probouzet se každý den trochu, zamýšlet se nad sebou, nad tím, kdo já jsem vprostřed svého života. Nechť se nám daří takto se probouzet!