Otevřený dopis ministru zdravotnictví

3. června 2011 v 13:56 |  ZPRÁVY
Vážený pane ministře,
obracíme se na Vás ve věci reformy zdravotnictví, kterou v současné době připravujete. Mnoho občanů se zdravotním postižením s obavami sleduje jednotlivé mediální výstupy k připravované reformě. NRZP ČR nebyla Vaším ministerstvem oslovena ke konzultacím v rámci přípravy reformních kroků ve zdravotnictví. Považujeme tuto skutečnost za velmi závažnou, neboť osoby se zdravotním postižením jsou velmi závislé na pravidelném poskytování zdravotní péče.
Vedení NRZP ČR se v minulém týdnu zabývalo, v kontextu dostupných zpráv, reformou zdravotnictví a došlo k tomuto závěru. Z pohledu osob se zdravotním postižením lze vnímat dvě základní oblasti, které mohou významným způsobem zasáhnout do kvality poskytované zdravotní péče těmto osobám. Jednou z oblastí je stanovení standardů pro léčení pacientů a druhou oblastí je ekonomická stránka poskytované péče. Dovolujeme si k těmto dvěma otázkám zaujmout naše stanovisko.

I. Standardy pro léčení pacientů - NRZP ČR se velmi obává standardů pro léčení pacientů a vzhledem k dosud známým informacím je z následujících důvodů odmítá.

Stejná diagnóza u dvou, či více pacientů většinou nemá naprosto stejný průběh a zcela stejné složení příp. "přidružených" diagnóz, či komplikací, které se projevují současně se základní diagnózou. Proto stanovená "standardní léčba" může být v případě léčení stejné diagnózy u různých pacientů, v některých případech, účinná a odpovídající a v jiných naprosto nedostatečná a pacienta poškozující. Akutně tak hrozí, že ve velkém procentu případů si budou pacienti, v těchto případech, nucení léčbu hradit ze svých prostředků jako "nadstandardní".

Při plánovaném stanovení standardů vůbec nelze spolehlivě stanovit odpovídající standard léčby v případech zdravotně postižených pacientů, jejichž organismus reaguje na léčbu velmi často specificky a značně odlišně od reakcí "běžných pacientů" se stejnou diagnózou. (Typickým příkladem např. jsou pacienti, kteří jsou imobilní - vozíčkáři po těžkém úraze páteře a následné míšní lézi. Podobných diagnóz je ale více.) V takovýchto případech je nutné stanovovat postup léčby velmi individuálně a v mnoha případech tyto postupy nelze zobecnit. Zde opět velmi reálně hrozí, že "standard" bude zcela nepoužitelný a zdravotně postižený pacient si bude muset celou léčbu hradit jako "nadstandardní".

U pacientů se může projevovat zcela objektivní jiná míra tolerance, či reakce na "standardní" léčbu a takováto léčba nemusí být účinná a naopak zvolený postup může být kontraproduktivní. Lze těžko předjímat, jak bude poté jiná, zvolená léčba hrazena. Je velmi pravděpodobné, že si ji pacient bude muset, v plném rozsahu, hradit.

Léčebné postupy se velmi rychle vyvíjí a všechny nové metody léčení, které by občas mohly účinně zachránit zdraví, či dokonce život pacientovi, by nebyly, s velkou pravděpodobností, hraničící až s jistotou, po poměrně dlouhou dobu zařazeny mezi "standardní" metody léčení. Proto by si je takový pacient, pokud by se chtěl vyléčit, či přežít, musel v plném rozsahu uhradit jako "nadstandardní". Jinak by na něm byla aplikována tzv. "standardní" léčba, která by však nebyla stejně účinná, jako nová, "nestandardní" metoda.

Aby bylo reálné standardy uplatňovat v praxi, musí být standardy přizpůsobeny možnostem a technickému vybavení nemocnic s nejnižší úrovní vybavení a možnostmi v ČR. V takovém případě by bylo léčení v zařízeních s nejlepším vybavením a největšími možnostmi pro pacienty velmi drahé, neboť jejich postupy léčení by byly považovány za "nadstandardní" a tudíž by si je museli pacienti hradit. Z uvedených důvodů by taková léčba byla nedostupná zdravotně postiženým pacientům, chronicky nemocným a seniorům. V případě léčení by se z nich tak stali "občané druhé kategorie".

V případě stanovení standardů takřka s jistotou hrozí, že se zdravotně postiženým občanům, kteří vyžadují léčení častěji a zároveň mají velmi omezené finanční zdroje (ve spojení s jejich velmi častou, objektivní, potřebou individuálního "nadstandardního" postupu léčby) nedostane potřebné léčby a jejich zdravotní stav se bude stále zhoršovat, což může vést až k fatálním následkům.

V případě stanovení standardů se pacientům z ekonomicky slabších sociálních vrstev, kteří nebudou dobře snášet "standardní léčbu" a budou potřebovat léčení považované za "nadstandardní" nedostane potřebné, bezplatné léčby, na níž jim nárok zaručuje ústava ČR. Velmi často se tato situace bude týkat osob se zdravotním postižením, osob pobírajících invalidní důchod, rodin s hendikepovanými dětmi a seniorů.

II. Ekonomická stránka poskytované péče - NRZP ČR odmítá zvyšování spoluúčasti pacientů pro osoby se zdravotním postižením z následujících důvodů.

Větší část osob se zdravotním postižením je závislá na jediném příjmu, a to na invalidním důchodu. Jakékoli zvýšení spoluúčasti pro ně přináší velmi rizikové situace a nemožnost uhradit svoje jiné závazky.

Zvýšení poplatku za pobyt ve zdravotnickém zařízení z 60,- korun na 100,- korun velmi významným způsobem ovlivní osoby, jejichž jediný příjem je invalidní důchod. Průměrná výše invalidního důchodu je něco málo přes 9000,- korun. Pokud osoba žije sama v bytě, má velké problémy udržet byt a zajistit základní potřeby. Při pobytu takového člověka ve zdravotnickém zařízení, který bude trvat déle než měsíc, vzniká akutní nebezpečí, že tito lidé si nebudou schopni udržet současné bydlení. Tyto osoby zpravidla nevydávají 3000,- korun na stravování za jeden měsíc. Je s podivem, že tato částka je ministerstvem zdravotnictví bagatelizována jako nepříliš vysoká. Stačí si udělat jednoduchý průzkum výdajů této skupiny lidí a zjistíme, že tito lidé nebudou schopni po delší období tyto poplatky platit. Proto také například v Německu je platba za pobyt ve zdravotnickém zařízení omezena na dobu 28 dní.

Jak vyplývá z rozborů, tak uvažované změny za platby léků povedou k dalšímu navýšení spoluúčasti pacientů. Z přihlédnutím k uvažovanému zvýšení DPH, může dojít až k zdvojnásobení výdajů za léky proti současné situaci. Chápeme, že je nezbytné zachovat určitou míru spoluúčasti, aby systém zdravotní péče nebyl nadužíván. Na druhé straně tato spoluúčast musí být sociálně únosná pro nejrizikovější skupiny občanů. Osoby se zdravotním postižením pravidelně užívají velké množství léků, přičemž některé z nich jsou v cenové relaci, která je uvažována jako hranice, kdy pacienti budou hradit plnou výši léků. Dovolím si jen upozornit, že již ve zmíněném Německu je spoluúčast pacientů, kteří jsou sociálně slabí, nižší oproti ostatním občanům a v případě dlouhodobého léčení či užívání léků se spoluúčast již nevyžaduje.
Vážený pane ministře, dovolím si připomenout, že MZ ČR neposílá NRZP ČR legislativní návrhy k připomínkám, tak jako například MPSV ČR, MŠMT ČR a jiné resorty. Domnívám se, že zdravotnictví je oblast, která se dotýká všech občanů, a tudíž je žádoucí, aby definované menšiny měly možnost se k legislativním návrhům vyjádřit. NRZP ČR tudíž musí shánět návrhy předkládané Vaším ministerstvem nestandardním způsobem. Naposledy jsme se vyjádřili k návrhu zákona o zdravotnických službách a o podmínkách jejich poskytování. Předložili jsme k návrhu zákona řadu zásadních připomínek a požádali Vás, abychom byli přizváni k vypořádání těchto připomínek, bohužel se tak nestalo.

Vážený pane ministře, dovolujeme si Vás vyzvat k diskusi nad výše zmíněnými tématy. Osoby se zdravotním postižením představují významnou část občanů ČR a nikdo dosud s nimi nediskutoval o přípravě zdravotnické reformy. Považujeme to za vážný handicap a věříme, že se v nejbližší době setkáme a budeme moci korigovat některé představy Vaší reformy zdravotnictví. Současná podoba se nám jeví jako sociálně neúnosná pro osoby se zdravotním postižením a jejich rodiny.
V úctě

za NRZP ČR
Bc. Václav Krása, předseda NRZP ČR
(dopis byl odeslán 31. května 2011)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.